Titul Evy Decroix je pseudokauza. V zápalu svatého boje za morálku politiků míříme k vládě naprostých cyniků

Až bude někdo potřebovat dětem na příkladu vysvětlit, co to je pseudokauza, může směle použít aktuální probírání magisterského titulu ministryně spravedlnosti Evy Decroix. Jde o úplnou koninu, kterou se ale opozice a část novinářstva pokouší nafouknout do pangalaktických rozměrů. Soudný člověk by ji vlastně měl v zájmu duševní hygieny ignorovat. Ale na druhou stranu nám případ umožňuje poukázat na dvě z věcí, které jsou v české společnosti jaksi nakřivo a které ji v důsledku brzdí.

Stručně, o co se věcně jedná. Nová ministryně Eva Decroix má od Univerzity Karlovy uznané magisterské vzdělání z Francie. Ministerstvo školství ovšem z nějakých důvodů k uznanému vzdělání ze zahraničí nepřiděluje automaticky titul. Těžko říci proč, možná proto, aby se dalo na vědomí, že ten, kdo studoval „venku“, je tak nějak méněcenný, že to prostě není vzdělanostní našinec. Což je samo o sobě velmi české.

Údajný problém Evy Decroix pak má spočívat v tom, že titul „Mgr.“ v některých dokumentech uváděla. A když se dozvěděla, že jí vlastně formálně nepatří, nepohlídala si, aby se už nikde neobjevoval. Je proto ostouzena a vyzývána k odstoupení, a to přesto, že má i doktorát, takže je to vlastně něco podobného, jako kdyby někdo chtěl vyřadit z reprezentace olympijského gymnastu kvůli tomu, že nemá potvrzení, že umí kotrmelec. 

Jistě někdo může argumentovat, že v minulosti se za problémy s vysokoškolskými tituly z postu ministra spravedlnosti odstupovalo. Jenže šlo o úplně jiný level. Jan Kalvoda z ODA odstoupil v polovině devadesátých letech proto, že používal titul doktor práv, aniž by složil příslušné zkoušky. Taťána Malá z ANO pak v roce 2018 proto, že opsala diplomovou práci o chovu králíků. V obou případech to byly vědomé kulišárny za účelem vylepšení vlastní pozice. Eva Decroix naproti tomu nepodváděla, nechtěla si jakkoli přilepšit, pouze nebyla dostatečně ostražitá vůči nástrahám české byrokracie.

Čímž snad můžeme pseudokauzu jako takovou uzavřít a podívat se na problémy, které nasvěcuje.

Decroix odstraní z dokumentů magisterský titul. Mám doktorské, tedy vyšší vzdělání, říká

19. 6. 2025 ▪ 2 min. čtení

Tím prvním je zdejší posedlost tituly. Táhne se od starého Rakouska a vede k tomu, že se často neptáme, co člověk ve skutečnosti umí, co je zač, ale díváme se, kolik zkratek má před jménem a za jménem. Což by byla vlastně legrační lokální zvláštnost, kdyby to ovšem nebyla hlavně vnějšková demonstrace zdejšího formalismu, který často škrtí kreativitu a brání celkovému socioekonomickému rozvoji. Až všemožné tituly odkážeme tam, kam patří, tedy hlavně do akademického prostředí, kam přísluší podobně jako třeba hodnosti do armády, bude Česku líp. Ale nejsem si jistý, jestli to naše společnost, uvyklá na to, že se vysokoškolským titulem vyvolává i v čekárně na urologii, dokáže.

Druhým problémem, na který pseudokauza s titulem ministryně Evy Decroix poukazuje, je až patologická snaha na kohokoli, kdo se dostane v politice do vyšších pozic, něco negativního najít. Někdy to u nás vypadá, že by měl politik odstoupit i proto, že si v mateřské škole nečistil před spaním zuby. Netvrdím samozřejmě, že by se o čemkoli, co se týká politiků, nemělo informovat. Jde ale o to, jakou příslušným zjištěním dávat váhu – což se týká jak médií, tak i politických konkurentů těch, kteří jsou zrovna na tapetě.

Když totiž úplně zmizí uměřenost a schopnost a ochota rozlišovat, co je naprostá marginálie a co je skutečně podstatné, kdo pak bude ochoten vstupovat do politiky? Nikdo, komu je přes dvacet, přece není čistý jak lilium. A kdo by se chtěl vystavovat riziku, že za každou prkotinu z minulosti bude najednou vykreslován jako ztělesnění amorálního zla? S takovou dojdeme nakonec k tomu, že v politice zůstanou jen ti, kdo nemají žádné skrupule, a jakákoli kritika je jim tudíž úplně ukradená.

Případ popotahování Evy Decroix je tak v posledku dobrou ukázkou metody, jak se skrze domněle svatý boj za morálku politiků perspektivně dopracovat k vládě zcela nesvatých amorálních cyniků. Třeba těch, kteří jsou ochotní vidět chyby na všech kolem, ale když dojde na daleko větší průšvihy jich samotných, začnou volat „nikdy neodstoupím“. A nikdo s nimi ke smůle celé země nehne.   

(Text je upraveným a rozšířeným komentářem pro ČRo Plus)